Růža vzpomíná

Srazy Sraz30 Mejdan u Mirky  Sraz31 Sraz32 Sraz33 Sraz34

Sraz35 Sraz36 Sraz37 Sraz38 Sraz39 Sraz40
Zpráva ze srazu Růža vzpomíná  

Blíží se sraz naší třídy a já opět vzpomínám na své spolužáky a příhody, které jsme spolu prožili. Vybavují se mi detaily ze tříd – v 6. Třídě jsme měli stupínek, ve kterém byla myš, na 1. stupni jsme měli lavice na převlékání přímo na chodbě před třídou, v tělocvičně bylo podium a v zakulí tohoto pódia byly uloženy pomůcky pro TV. Tam jsme chodili rádi, protože to prostředí mělo své kouzlo. Vzpomínám, jak jsme chodili s rodiči na brigády při údržbě tříd – natírání lavic apod. Setmělá a opuštěná škola byla přímo kouzelná až strašidelná. Tento pocit jsme měli i při úklidu půdy na 2. stupni. Také se mi vybavují střety s naší paní školníkovou, která bydlela přímo u školy, proto ji nic neuniklo.

Také ráda vzpomínám na hodiny TV v přilehlém parku – později jsme tam randili. Rovněž se nedá zapomenout na úžasné tábory pořádané naší PO. Nezapomenutelné jsou táborové karnevaly, navázané táborové vztahy, či noční hry. Pro mne osobně je stále živá vzpomínka na Petra Kuruce (náhodou nyní můj manžel), který nás sladkostmi uplácel – ať neházíme zbytky jídel na strom u jídelny, (dostal pak za nás vynadáno), ať neplaveme na přehradě příliš daleko (neuměl plavat), ať neděláme po večerce binec (chtěl jít randit), ať ho ráno nebudíme (chtěl vyspávat po probdělé noci). Rovněž se nedá zapomenout jak kluci v Luhačovicích uvázali u umýváren žábu za nohu a paní Smetánková ji s odporem odvázala a mrštila s ní co nejdál. Vzpomínky skáčou jedna přes druhou a já nemůžu všechny vyjmenovat.

Ale nesmím zapomenou, jak jsme onemocněli zarděnkami, když naše paní uč. Blažková zrovna otěhotněla. Je jasné, že jsme všechny milovaly pana ředitele Kněžíka. Na 1. stupni jsme měli nejpěknější paní uč. Poštulkovou, která nosila sukně nad kolena, vždy voněla a nosila natupírované vlasy. Byli jsme hrozně rádi, že je to zrovna naše paní učitelka.

Zvláštní vzpomínku chci věnovat Rudovi B., který už není mezi námi. Nezapomenu, jak mě o Velikonocích vždy přišel polít. Když mi zasekal na zadek a slil hlavu, vytáhl z tašky ručník a co mi na hlavu nalil, to také utřel. Bylo správné, že tento sraz byl věnován při přípitku Rudovi.

Na závěrečném večírku všechny holky brečely, že je už konec a že se neuvidíme. Tehdy jsme si slíbili, že se budeme nadále scházet. A taky že jo. Jednou jsme měli zpoždění, protože kluci postupně rukovali na vojnu. Dokladem toho, jak se měníme je i to, že Eva Bogárová v 9. třídě neměla žádná prsa a po 10letech měla největší prsa z nás všech děvčat. Samozřejmě, že to kluci obdivně zaregistrovali. Měníme se všichni a je fajn, že se měníme moc pěkně. Z kluků jsou pěkní urostlí chlapi a děvčata jsou jak broskvičky.

Samozřejmě, že ne vždy se všem v životě daří, ale zase bude lépe a vše bude v pořádku.

Je po srazu. Byl skvělý – jako vždy. Některé jsme viděla opravdu až po 30. letech. I tentokrát při odjezdu, směr Olomouc, jsem naměkko. Je mi smutno a stýská se mi po všech až k slzičkám. Ale to přejde. Proč ne, vždyť vás všechny uvidím zase za 5 let.

Hodně štěstí všem přeje Růža


Poslední změna
22.05.2005